Práce s tvarem a tělesnou posturou

Tato technika pochází z několika zdrojů, které mě velmi ovlivnili a dost podstatně změnily muj dřivé standardizovaný pohled na držení těla, jako je například NDT2 (Nedherland dance theater), technika Tui shou, Stenley Keleman (představitel formativní psychologie),Slovenský praktik a choreograf Yuri Korec a Moshe Fledenkreis.

Musím říct že toto téma se mě dost osobně dotýká a když o něm mluvím nemůžu se ubránit vzteku. Věřím, že ne jen já si pamatuju násilné vštěpování různých pokusů a směrů a konceptů, jak lidi formovat k určitému držení těla. Například moje babička a spousta klientů starších ročníků vzpomínalo a držení vařechy za zády, formu být rovný jako pravítko.. Vzor jak na něj Moshe Feldenkreis poukázal, převzatý z armádních a policejních složek, vskutku pokládám za čistou zvrácenost. Když se na takové držení těla dívám napadají mě slova jako chlad, strohost, nadřazenost, robot, stroj, psychopat, usurpátor apod. Nenálezám tam stopy po přirozenosti, osobitosti a uvolnění, nevnímám že by v každém okamžiku vyjadřoval aktuální rozpoložení, odpovídal prožitkům, úrovni únavy apod. Pokládám tento koncept vzpřímenosti jako nejčastější terapeutický mainstreem, který je falešný, kritizující, hodnotící, nefunkční a vezkrze až na malé vyjímky poškozující.

Dalším konceptem držení těla, často dříve prezentovaným tělocvikáři ale i fyzioterapeuty, je jakýsi předpoklad blahodárných účinků podsazené (nejlépe permanentně) pánve.

Osobně jsem měl zkušenost z jednou paní učitelkou, která si tento postoj, ve snaze vyhovět požadavkům zdravotní tělesné výchovy, tak osvojila, že přišla o veškerou ladnost ženy, zato úspěšně ztvárnujíc předsunutou pánví devianta z parku.

Rozhodl jsem se tedy klientům prozentovat koncept založený na experimentování s tvarem jednotlivých částí těla, prozkoumávání variabilit a rozmanitých forem deformací a tvarů, postavený na vnímání těla klientem, jak se v dané pozici cítí a v co ji může změnit, pokud se v ní už necítí komfortně, vnímá li bolest nebo napětí, únavu a podobně.

Vzniká mi tak představa, že držení těla rovněž není něco statického, ale dynamického, co každý organizmus pokud je svobodný má zkušenosti a možnosti, umí zvolit a změnit, pokud jej vnímá jako nevyhovující pro daný moment. Práce s formami a deformacemi tvaru je navíc zábavná, umožnuje organizmu zkoumat, prožívat, orientovat se ve vlastním percepčním poli a především místo kontrolování se, směřuje k vědomému uvolnění, sebeporozumění a podpoře vlastní individuality. Domnívám se, že  "staré" koncepty, jak máme držet tělo podle jakési diktované normality, jsou jednou z příčin, proč společnost těžce akceptuje handicapované a jinak odlišné lidi, kteří ve snaze být "normální", trpí pocitem nedosažitelného ideálu, místo aby se mohli svobodně rozvíjet.